V době, kdy jsem chodil do školy, jsem neměl moc klidné dětství. Kvůli častému stěhování naší rodiny jsem nestačil nikde zapadnout, většinou mne ani nestačili pořádně poznat a přijmout, byl jsem vylučován z kolektivu a nejednou jsem se musel bránit. Často jsem se proto rval a měl jsem kvůli mé agresivitě dost problémů. Také s mým bratrem jsem se pořád hádal. Možná právě proto mne můj otec, pastor, často bral s sebou na své cesty. Sedával jsem na různých bohoslužbách při různých příležitostech a více či méně pozorně jsem mu naslouchal. Naučil jsem se tak mnoho zajímavých věcí z Bible. Nechápal jsem však, co to má všechno společného s mým životem. Ve svých čtrnácti letech jsem se nalézal v beznadějné existenční krizi – v začarovaném kruhu odmítnutí, rvaček, strachu, hněvu a nočních můr.
Jednoho dne navštívil náš sbor jiný kazatel. Připadalo mi, jako by mluvil o mém životě. Najednou jsem pochopil, že jen Bůh mi může pomoci. A když jsem uslyšel, že mě Bůh miluje takového, jaký jsem, udeřilo mě to jako blesk a já jsem nechtěl a nemohl jinak než dát veškerou svou důvěru Ježíši Kristu. Pochopil jsem: „Jestliže Bůh v Ježíši Kristu zástupně trpěl za moje viny, potom to se mnou může myslet jen dobře!“ A má logika mi říkala jedno: „Důvěřuj Tomu, který tě stvořil – jen On ví, jak může tvůj život dobře fungovat!“ Modlili jsme se společně k Ježíši a já jsem opravdu toužil po odpuštění svých hříchů. Předtím za všechny mé problémy mohli jen ti druzí. Teď jsem viděl i své chyby. Chtěl jsem začít nový život s Ježíšem. Nikdy nezapomenu na to, jak Ježíš přišel Duchem svatým do mého života. Byl to naprosto reálný zážitek! Ježíš mě očistil od mých hříchů, v okamžiku mne naplnil svou láskou a od té doby vím: „Mám věčný život díky Ježíši!“ Kazatel mi ještě poté řekl: „Mám ti vyřídit od Boha, že jednou budeš evangelistou.“ Jak se později ukázalo, měl pravdu.
Největší chyba mého života
Po této zkušenosti jsem trávil hodně času ve svém sboru. Můj život se uklidnil. Když mi bylo šestnáct let, začal jsem pracovat ve skautu a jako laik jsem dělal své první zkušenosti i s kázáním. Ale život křesťana není osamělý běh! Bylo pro mne stále důležitější i uznání tohoto světa. Právě tehdy jsem začal s kulturistikou a stále více jsem trénoval ve fitness studiu. V mém nitru to ale se mnou šlo z kopce. Boží pokoj musel ustoupit před tím, co mě teď unášelo. Krátce před svými osmnáctými narozeninami jsem udělal obrovskou chybu. Sedl jsem za volant automobilu, přestože jsem neměl řidičský průkaz, a způsobil jsem vážnou nehodu. Srazil jsem jednoho známého, a to přímo před dveřmi našeho domu. Tenkrát se mi zhroutil svět. Mluvilo o tom celé město a všechny mé životní plány byly pryč.
Náklady na léčení nechtěla zaplatit žádná pojišťovna, a tak jsem o víkendech tyto peníze musel sám vydělat. Poté, co skončilo soudní projednávání, dostal jsem od svého přítele z fitness centra nabídku práce – jako vyhazovač na diskotékách. Přijal jsem ji, abych mohl zaplatit své dluhy. Mezitím jsem se stal vicemistrem v kulturistice a tím jsem získal i potřebné kvality pro tuto práci. Potom ale už začalo jít do tuhého. Téměř každý večer jsem zažíval rvačky a hádky. Mnozí moji kolegové bývali zbiti a ve rvačkách bývaly používány i nože. To už člověk začne přemýšlet o smyslu života – když si lidé kvůli každé hlouposti drtí kosti hevery, sekerami a tyčkami z plotu a ty jsi sám uprostřed všeho.
Měl jsem na Boha tolik otázek! Ještě dnes se jasně vidím, jak jsem tehdy volal ke hvězdám: „Bože, co to má znamenat!?“ Nesmyslnost toho násilí mě sžírala. Ale takový byl můj život. Zdrhnout nešlo, to jsem ani nechtěl. Do svatého světa, který zavírá oči před pravdou, jsem také nechtěl utéct. Pracoval jsem dál. Byl jsem stále agresivnější a to mi způsobovalo další problémy. Moje tehdejší snoubenka to všechno nevydržela a dala mi kopačky. Tím jsem se dostal úplně na dno. Nevěděl jsem, jak a pro co žít, a nervy jsem měl nadranc. Byl jsem v koncích a nenapadalo mne co dál. Bojoval jsem se svým osudem, svědomím, vinou a Bohem. Tak to nemohlo jít dál. Pouze jedna myšlenka mě ještě držela při životě: Pokud je Bůh, pak z toho musí být nějaká cesta ven. – A obojí platí.
Obrovské zoufalství, se kterým jsem se v práci každý den setkával, mě vedlo k aktivitě. Stále znovu jsem potkával lidi, kteří byli v koncích a nevěděli jak dál. Oni dělali všechno možné i nemožné, jen aby nemuseli myslet na včerejšek ani na zítřek. Tehdy jsem si vzpomněl na to, co mi říkal kazatel: „Budeš evangelista.“ Začal jsem zase více číst v Bibli, abych našel odpovědi na otázky, které mne zaměstnávaly, a skutečně jsem je dostával! Moje víra v tomto období rostla a sílila. Nechtěl jsem propást bohoslužby v neděli dopoledne, a tak jsem často jel z diskotéky rovnou na bohoslužbu. A Bůh se v mém životě projevoval dál. Tehdy ke mně přicházeli lidé, které jsem předtím nikdy neviděl, a všichni mi říkali přibližně to samé: „Mám ti od Boha vyřídit, že se staneš evangelistou.“ Byl jsem tím opravdu šokován a nemohl jsem to pochopit. Na druhou stranu už mi začínalo být jedno, co si myslí druzí lidé, protože jsem věděl, že Bůh je a že má dobrý plán pro můj život. Já jsem měl také svůj plán a byl trochu jiný! Ale jednoho dne jsem se musel rozhodnout, jestli chci dál pracovat na diskotékách a dělat si věci po svém, nebo jestli už nastává čas, abych se plně a se všemi důsledky odevzdal Bohu.
Poslední nůž
Při jedné rvačce u dveří ke mně přiskočil chlap s vytaseným nožem a já jsem nestihl zareagovat. Všechno ve mně zařvalo: „Bože, pomoz mi!“ V tu chvíli ten chlap zůstal stát jak solný sloup. Já jsem uslyšel vnitřní hlas: „Pořádně ho bouchni, obhájíš se před každým soudem.“ Instinktivně jsem věděl, že tyto myšlenky mi dal sám satan. Jiný vnitřní hlas říkal: „Když mi teď nebudeš důvěřovat, tak tady chcípneš.“ Poznal jsem jasně Boha. Nechtěl jsem udeřit, věděl jsem, že ten druhý by to asi nepřežil, protože jsem byl vyzbrojen boxerem. Něco se ve mně stalo… Všechno proběhlo tak rychle, a přesto to byly okamžiky, ve kterých jsem si ve víře stačil uvědomit: „I kdyby mě zapíchnul, tak věřím, že Ježíš Kristus zemřel za moje hříchy. Vím, že tak nebo tak všechno končí na věčnosti – a já mám věčný život. Půjdu tedy raději já než on.“
Takhle jsem mohl uvažovat jen díky Boží milosti, protože můj život byl tenkrát jeden ďábelský začarovaný kruh. Byl jsem jako ochromený, když jsem toho chlápka vyzval, aby mi ten nůž odevzdal. Myslel jsem, že blouzním, protože mi ho opravdu dal. Vysvobodil se ze své strnulosti, podal mi nůž, otočil se a odešel. Od té chvíle jsem si jist nejen tím, že Bůh je, ale také vím, že je v mém životě, a nejen někde daleko! Po tom, co se stalo, jsem ukončil svou práci „u dveří“ a začal jsem navštěvovat teologický seminář v Adelshofenu, abych se dostal ve své osobní víře dál. Už jsem měl plné zuby toho, poslouchat pořád satana, který chtěl zničit můj život. Naopak! Boha, který mě zachránil před jistou smrtí, právě toho Boha musím lépe poznat! Všechno ostatní pro mě ztratilo význam. Bylo mi jasné, že Jemu mohu lépe porozumět jen skrze četbu Bible, proto jsem se na Bibli doslova vrhnul! Měl jsem jednu otázku: „Jak mohu druhým lidem dokázat, že se pravý Bůh dává lidem poznat právě v Bibli?“ A brzy jsem našel odpověď: „Protože Bible v sobě skrývá logický a prokazatelný důkaz o Bohu!“